Doriana LAJDN

Narozena: 29. 6. 2004 v Praze
Otec: Grischa z Pedmondu (o: Bátorfia-Örzö Grisa, m: Casima z Pedmondu)
Matka: Elen Dramijos (o: Kuzja m. Morščagin, m: Máša m.Jastrebov)

Mišku jsme si přivezli jako malé plyšové klubíčko, zvědavé a kousavé a velice energické. Všechny tyto vlastnosti ji prozatím neopustili, jen je vše umocněno její velikostí. Zatímco Batýsek většinu času proleží, Miška vybrušuje svůj bojový styl s Igym a Selmou, z polínek dělá třísky, z bot cupaninu a ze psích hraček co nejmenší kousíčky. A protože už je z ní psí slečna, začala chodit do práce a přez den hlídá ovce a kozy na pastvě. Jde jí to opravdu dobře, sice si s ní ovečky nechtějí hrát, ale jí stačí, když se s nimi může občas proběhnout a odpoledne s nimi posvačí tvrdý chléb. Po skončení pracovní doby se nehne od paničky, tedy pokud zrovna nezápasí nebo neprohání kočky.



Následující text můžete nalézt i na stránkách
Neviditelného psa v sekci Zvířetník:

Jmenuji se Doriana LAJDN, jsem fenka, přesněji kavkazský pastevecký pes. Narodila jsem se 29. 6. 2004.

Doma na mě volají: Miško, potvůrko pocem, Mišule, voříšku malej
Ke žrádlu dostávám: granule Royal Canin, po ostatních dojídám Sportmix, maso
Ale já mám mnohem raději: všechno, co dostávají ostatní (u ovcí seno, tvrdý chleba, vločky), piškotky, různé sušené dobrůtky (hovězí šlachy, vepřové nožičky, hovězí nohy atd.), sýr
Oblíbená činnost (hračka, hra): sledování paničky, hra na rvačku s kýmkoliv ze smečky, koho zrovna přemluvím, otravování všech ostatních zvířátek, které mám na starosti (ovečky, kozy, kočky) a snad nejvíc mě baví lovit hraboše (a pak je samozřejmě sníst)
Já a moji lidičkové žijeme: u Liberce na samotě u lesa
A nejzajímavější na mě je: že jsem ten nejkrásnější a nejchytřejší a vůbec nej pes pod sluncem a všem to každý den dokazuji

Jak jsme se našli?
Panička mě měla zamluvenou strašně dlouho a moc se na mě těšila. Když se přiblížil čas a já se měla narodit, tak bylo všechno nějak špatně. Nemohli jsme se s bráškou a ségrou dostat ven a musel nám pomáhat doktor. Když nás přivezli domů, vypadalo to dobře, maminka byla sice unavená, ale vzorně se o nás starala. Pak onemocněla, ale pořád to ještě šlo. A najednou po deseti dnech maminka nebyla. Moje panička mi pak doma všechno vyprávěla, vysvětlila mi, že jí praskly stehy na bříšku a už s tím nešlo nic udělat. Tak nás odvezli k náhradní mámě, byla menší, jinak voněla, ale hlad přemohl všechno a my jedli a spali. Za nějaký čas nás zase dali do auta a my jeli zpátky tam, kde jsme se narodili. Tam se o nás starala naše teta a strejda a naše druhá máma, ta člověčí. Nestačila jsem ani poznat všechny zákoutí našeho domova a už si pro mě přijela panička s pánečkem, že si mě odvezou. Když jsme vystoupili v mém novém domově, tak mě přišli přivítat nějací cizí psi. Jeden byl velký jako já, jmenoval se Igy, ale ostatní byli mnohem větší. Jedno byla fenka Selma, druhý byl pes Ronin, taky ještě štěně, ale o čtyři měsíce starší a o půl metru vyšší. Řekl mi, že je kříženec akity a huskyho, je tu teprve měsíc a předtím bydlel v paneláku, kde se mu vůbec nelíbilo. Že tady s ním chodí na dlouhé procházky v lese a na loukách. Když jsme se seznámili, tak si se mnou nejvíc hrál, byl opatrný a nechal se okusovat a vůbec. No ale za dva dny, když nás panička vzala ven, tak se ozvala divná rána. Panička mě hned dala zase domů (ani jsem se nestihla vyčůrat) a běžela pryč. Když se vrátila, byla moc smutná. Tak smutná, že mě jenom hladila po kožíšku a já jí olizovala slanou vodu z očí. Už mě nechtěla pustit ven a když přijel páneček, tak zase odešli. Nechali mě doma se Selmou a Igym a my je slyšeli, jak si venku povídají o Roninovi. Že kdyby neběžel tak rychle, tak mohli zastřelit první paničku nebo mě. A že byl hned mrtvý. Prý naštěstí, že se netrápil. Pak nás vzali na místo asi sto metrů od domu po cestě, kudy jsme se chodili venčit. Tam nám vysvětlili, že Ronýsek už s námi nebude, protože někdo na něj musel vystřelit, když se otočil a běžel se podívat, kde se tak loudáme. Byla tam cítit krev, ale jenom trochu, a pak ten ošklivý pach smrti, který my psi tak dobře poznáme. Já to moc nechápala, ale Selma byla moc smutná a běžela domů a nechtěla celý den ven. Ale další dny to bylo lepší, nenechala jsem nikoho dlouho smutnit a prováděla jsem jim různé lumpárny. Jak jsem rostla do krásy, začala panička mluvit o tom, že mi pořídí nějakého učitele, abych prý věděla, jak mám správně hlídat. Jako by nevěděla, že to umím sama od sebe! Tak mi přivezli takového legračního psa, byl trochu větší než já a to je co říct. Vždyť jsem přerostla i Selmu a Igyho! A navíc jsem ho nemohla tahat za uši, protože žádné nemá. Ale jinak je s ním taky sranda, teda když má náladu a zrovna nehlídá, to je pak hrozně vážný a občas mě i praští hlavou, abych se mu nemotala do práce. Stejně jsem v hlídání asi lepší, protože k ovcím a kozám ho páníci nechtějí pustit, tam můžu jenom já. Takže to máme přes den rozdělené, já hlídám stádo a Batir (tak se jmenuje), hlídá naši a páníků boudu a ty naše nehlídací psiska a taky kočky.

Čím se mohu pochlubit?
Jsem nejlepší hlídačka a kamarádka oveček a koz, ale hlavně mojí paničky, se kterou jsem nejradši. Taky jsem největší číslo, stihnu utahat všechny psiska a ještě oba moje lidičky. Taky jsem skoro největší jedlík (první bude asi Selma, ta fakt sežere cokoliv), chutná mi všechno, hlavně to, co má někdo jiný. A taky umím docela dobře poslouchat na jakýkoliv povel (když vidím, že dostanu piškotek).