Petra Vajcová Příběh Tara – zamyšlení pro budoucí majitele KAO 12.12.2007


Příběh Tara – zamyšlení pro budoucí majitele KAO


Stále ještě pod vlivem věcí právě minulých píši tento článek a doufám, že se díky němu ti, kteří si toto nádherné plemeno chtějí pořídit, alespoň trošku zamyslí. Nejen nad tím, kolik času mohou psu věnovat a jestli na něj mají finančně, ale také nad tím, jestli se o něj má kdo postarat v případě jejich nemoci či rozpadu rodiny, a zda přečetli alespoň nutné minimum informací o zvláštnostech v chování a myšlení tohoto plemene.

Taro byl jedno z prvních psích mrňat, která měla „svého“ páníčka, byl dopředu zamluveným a velice očekávaným psím parťákem, koneckonců i jméno mu dala jeho budoucí majitelka (pro snadnější orientaci dále „maj.1“). Když přišel den „D“ byl Taro naložen do auta a odvezen hodně daleko od svého rodiště. Ale jako správný kavkazí klučina nesl všechny změny statečně, koneckonců taková psí osobnost nesmí na sobě nechat znát ani strach, ani rozpaky. Po počáteční aklimatizaci začal Taro se svou majitelkou jezdit vlakem do práce, kde trávil pracovní den v kotci, na vycházkách venku a hraním s psími pacienty dotyčného zaměstnavatele. Jeho soužití s maj.1 však narušila událost, kterou nikdo z nás, majitelů psů, nemůže (a možná ani nechce) předvídat. Nechci a ani nebudu rozebírat důvody (a mohou být opravdu rozličné – přes úmrtí v rodině, finanční problémy, stěhování, rozvod či rozchod, zdravotní problémy až po prosté nezvládnutí výchovy psa) – ty jsou opravdu jen a pouze soukromou věcí oné majitelky a mě nepřísluší odsuzovat člověka, který si uvědomí, že si psího výrostka nechat nemůže. Ba naopak jsem ráda, že ač k tomu má velice snadnou cestu, nezvolila např. pro někoho mnohem jednodušší smrtící injekci nebo útulek. Prostě a jednoduše jsem jednoho pondělního rána po otevření mailové pošty našla volání o pomoc. Stejně jako brala maj.1 za samozřejmé, že se s problémy obrací na mě, tak já jako chovatel beru za samozřejmé, že pokud je to v mých silách, se o „své“ psy postarám. V úterý jsem společně s panem domácím odjela pro Tara. Maj.1 mi ho předala s veškerými jeho věcmi (zásobou odčervovacích tablet, antiparazitik, krmivem, hračkami aj.) a naložila ho do auta. Taro si mě evidentně nepamatoval. Tak trošku mě to mrzelo, ale vzhledem k tomu, že jsem ho pět měsíců neviděla, nebylo se čemu divit. Z důvodu lepší pohody Tara jsme maj.1 vezli domů – myslela jsem, že bude Taro víc v pohodě, když pojede kousek s paničkou. Popravdě – v pohodě sice byl, ale jakmile jsem se ocitla u zavazadlového prostoru a promluvila na něj, velice se rozlítil. Já, cizinec, stojím mezi ním a jeho paničkou. A pak jsem ji navíc někde nechala a jeho jsem ukradla. Takže samotná cesta probíhala v naprosté pohodě pro Tara, pouze jedinou zastávku pro natankování strávil velice hlasitým upozorňováním, že do kufru rozhodně lézt nemám. Z tohoto jsem začala být s ubývajícími kilometry k domovu lehce nervózní (no čím blíž, tím víc). Taro si prostě hájil „svůj“ prostor. Po dojezdu do jeho rodiště jsme z tohoto důvodu nejprve došli pro jeho tátu Batira a sestru Anušku. Tiše jsem doufala, že dostatečně odvedou pozornost a já budu moci po otevření kufru popadnout vodítko. Abych to zkrátila – Taro poznal tatínka, okamžitě padnul na břicho a začal mu olizovat koutky v onom štěněčím podbízivém gestu. Batir s výrazem „panebože jenom ne štěňata“ se na Tarovo otravování rozhodl zalézt někam, kde by měl klid. Anuše se do brášky pustila s vervou sobě vlastní, řádně ho zválela a začala mu vysvětlovat, že z nich dvou je šéf ona. Taro toto kupodivu akceptoval. Poté jsme ho předvedli jeho mamině Mišce – tam to bylo horší, feny si asi opravdu štěňata nepamatují moc dlouho. Nicméně po dvou dnech zvykání si přes plot se rozhodla, že ho bude tolerovat a sama se přestěhovala zpět na zahradu. Mezitím se nám podařilo nalézt s pomocí ostatních chovatelů nové majitele (dále „maj.2“). Protože již jednoho kavkazáka měli (fenu) a momentálně měli přes rok starou fenku taktéž KAO, domnívala jsem se, že o povaze tohoto plemene něco vědí. Rozhodli se pro Tara z několika důvodů. Líbil se jim, potřebovali ostřejšího psa na hlídání a navíc měli pocit, že díky pomluvám, které se začali po inzerování Tara šířit, zachraňují týraného psa (k tomuto se vrátím na závěr článku). Přes moje upozornění, že je Taro opravdu ostrý (včetně podrobného vylíčení jeho výsadku u nás), že stejně jako zbytek vrhu podědil po rodičích (zejména po tatínkovi) ostřejší povahu, i když u nás s ním za ty čtyři dny problémy nebyly, si pro něho v sobotu přijeli. Tara jsem vzhledem k počasí a k tomu, že ho Anuše nepustila do domu, zavřela uvnitř (naši psi naštvaní na protěžovaného nováčka, kterého jsem navíc na zkoušku vezla naproti novým majitelům) aby oschl. Během celých cca dvou hodin, kdy jsme s maj.2 seděli v kuchyni byl Taro s námi. Maj.2 byli svědky incidentu, kdy po mě Taro 2 x vystartoval (vybalovala jsem a přerovnávala „jeho“ cestovní krabici, kterou mu balila ještě maj.1) a viděli i to, že se dal zvládnout jednou rukou (v druhé jsem měla nějaké jeho věci). Sama jsem byla překvapená, do té doby se choval naprosto normálně. Maj.2 jsem tedy upozornila, že i vzhledem k následujícímu chování mu zřejmě dělá problém uzavřený prostor, ze kterého nemá možnost úniku a proto volí útok jako jediné možné řešení obrany a navíc je hodně fixovaný na „své“ věci, které si hlídá. Poprosila jsem, aby ho vzhledem k tomuto i k upozornění maj.1 nezavírali alespoň týden, než si na ně zvykne, do kotce – i v domácím prostředí mohla k jeho kotci pouze jeho majitelka, na ostatní členy domácnosti štěkal (po vypuštění z kotce se však choval naprosto normálně a domácí lidi toleroval bez problémů). Toto mi bylo odkýváno s tím, že je to jasné, že mají zkušenosti i s problémovými opuštěnými psy. Uklidněna jsem naložila Tara s košíkem do auta, kde jsem ho uvázala a čekala první zprávu z nového domova. Dočkala jsem se však celkem nemilého rozčarování. Taro dle předpokladů na maj.2 opravdu při vykládání vystartoval. I když jsem je na toto několikrát upozorňovala a varovala je, že to takto bude probíhat, byli z toho velice nemile překvapeni a psa zřejmě ze strachu i s košíkem zavřeli do kotce. Opět jsem je prosila, ať ho nechají volně puštěného na dvorku. Nestalo se tak a Taro strávil noc v kotci. Měla jsem vážné obavy, jak bude vypadat ráno a pana domácího jsem připravovala na to, že pro Tara v neděli pojedeme. Nicméně ranní zprávy hlásali, že je jak vyměněný a vše je v pořádku. V optimistickém duchu pokračovali zprávy do úterka (s několika ne tak dobrými, ale předpovídatelnými momenty, kdy Taro vystartoval po maj.2, který mu chtěl nandat obojek, který mu nevím proč sundali). O to víc mě šokoval telefonát ve stylu „okamžitě si přijeďte pro psa, nebo to budu řešit jinak“. Moc jsem nepátrala, jak „jinak“ toto lze řešit a druhý den (středa) jsem opět poprosila pana domácího o půl dne volna a o to, aby o něco kratší cestu odřídil. Tady si troufnu se maličko pozastavit nad tím, proč si maj.2 brali podle jejich slov problémového a týraného psa? Opravdu pouze pro onen dobrý skutek, nebo pro to, že ač z celkem povedeného vrhu byl za poloviční cenu? Opravdu měli pocit, že podpisem kupní smlouvy pes pochopí, že oni jsou noví majitelé a že je začne mít okamžitě rád? To by snad nečekal nikdo od žádného psa, natož od kavkazáka. Ano, Tarovi v době přesunu bylo pouhých 7,5 měsíce, proto jsem čekala, že jeho přivykání na nové prostředí nebude tak dlouhé, ale přesto bych nikdy nečekala, že mě i např. štěně KAO začne „brát“ jako páníčka hned (což ony 3 dny podle mě jsou). Vždyť i ve standardu je jeho povaha popsána naprosto jasně – „povahový typ s dobře vyhraněnou obrannou reakcí, projevovanou v aktivní formě, ostrost a nedůvěra k cizím lidem jsou typické“. A pokud navíc nemá pes ze svého pohledu kam utéct, nezbývá mu nic jiného než útok – usuzuji pouze z informace, že celou dobu pobytu u maj.2 měl Taro ocas stažený, tudíž jeho reakce byly spíše obranné (strachové), než útočné.

Nicméně pro Tara jsme vyrazili, po cestě jsme nabrali jeho budoucího majitele (dále jako „maj.3“) a jeli Tara vyzvednout. Kromě celkem trapného dohadování o penězích (opravdu nemám pocit, že vrácení Tara od maj.2 je moje vina a tudíž že pro něj na své náklady pojedu a nebudu chtít alespoň náklady na PHM – věděli do čeho jdou a kdybych byla větší drsoň tak bych jim asi byla schopná říct, ať si to řeší jak chtějí a Tara prodají komu chtějí, nebo zastřelí? a mohla jsem si ušetřit trmácení pro podle nich psa na utracení – ale protože mám „své“ psy opravdu ráda, tak jsem vrátila všechny peníze, které za Tara dali oni mě a budu doufat, že bude po odečtení cestovného co poslat maj.1, která byla naopak tak slušná, že mi náklady na dopravu chtěla hradit) proběhlo předání v pohodě, Taro měl evidentně radost, že nás vidí (dost mě to překvapilo), maj.3 na přivítanou trochu oskákal a vyrazili jsme k jeho novému (a snad už definitivnímu) domovu. Taro se choval naprosto normálně, maj.3 byl upozorněn, co se vše s Tarem dělo, co může čekat, kde může nastat problém. I přes to, že tento člověk v podstatě nemá s KAO zkušenosti (je majitelem první KAO fenky, které je momentálně šest měsíců) má toho evidentně hodně načteno, jezdí na bonitace, srazy, výstavy a mluví s majiteli a chovateli, aby o plemeni věděl co nejvíc. Zítra to bude týden, co má u sebe Tara a zatím vypadá vše dobře, ze psa je nadšený, nepřekvapilo ho, když po něm pes vystartoval, když mu nesl do kotce deku na ležení (maj.2 ho pomocí deky zaháněli do kotce), je spokojený s tím, jak hlídá a pes si ho dle jeho slov zamiloval (to ovšem neznamená, že nepočítá s tím, že si Taro ještě vyzkouší, jestli je opravdu tím šéfem, kterého bude uznávat). S fenkou se srovnali také, zatím sice šéfuje Taro, ale myslím, že až fenečka poprvé odhárá, role se na trvalo obrátí. Jak jsem slibovala na začátku, vrátím se ještě k informacím, které kolovali o maj.1, ne z důvodu její obhajoby, ale spíš proto, že mi připadá značně nefér jednání některých lidí. V reakci na můj inzerát, že Taro potřebuje nový domov, se mi ozvala chovatelka s tím, že má kontakt na možné zájemce. Této chovatelce se díky její reakci na můj inzerát (v jedné nejmenované diskuzi) ozvaly dvě osoby nezávisle na sobě s tím, že maj.1 psa bila, týrala, chovala se k němu velice špatně, měla zákaz od svého zaměstnavatele sahat na jeho psy. Dotyčná chovatelka (které tímto děkuji za důvěru, že mi tyto informace předala) pochopitelně kontaktovala mě, abych zjednala nápravu (jednala bych naprosto stejně). Nebudu řešit, proč dotyčné osoby nepodaly informaci přímo mě, chovateli dotyčného psa, už v okamžiku, kdy byly podle jejich slov svědky onoho týrání, ani proč se mi neozvaly dosud (mailovou adresu mohly získat úplně stejně, jako mail výše zmíněné chovatelky), jen mě toto chování poněkud zaráží. Na toto udání jsem reagovala dost překvapeně – Taro byl v té době již u nás a naprosto nejevil známky jakéhokoliv týrání či bití (dokonce jsem si několikrát ověřila jeho reakce – bitého psa z útulku doma mám a věřte, že to opravdu poznat je), naopak se po prvním dni u nás projevoval značně sebevědomě. Navíc mi ho maj. 1 předávala osobně, nějakou dobu jsme spolu s ní s Tarem strávili a Taro ve mě nebudil dojem, že by od ní čekal chování výše popsané. Dále informace, že zaměstnavatel maj.1 jí zakázal sahat na jeho psy – osoby, které toto šířili asi netušili, že jsme Tara vyzvedávali v zaměstnání maj.1, kde byl přítomen jak dotyčný zaměstnavatel, tak jeho dva psi a kde jsme strávili minimálně půl hodiny. Jediné vysvětlení, které mě napadá – dotyčné osoby mohly být svědky toho, jak maj.1 rozjívenému Tarovi (kdo má doma nečekaně hyperaktivního kavkazího dorostence ví, o čem mluvím) dala po marném domlouvání záhlavec – pochopím, že pokud má člověk doma např. pudlíka, takový pohlavek by mu mohl způsobit možná lehký otřes mozku, ale u kavkazáka je to spíš upozornění, aby nechal dosavadní nežádoucí činnosti (a majitelé KAO mi jistě dají za pravdu, že kavkazáka rukou neztlučete, navíc když vážíte pouze o pár kil víc než on, což byl případ maj.1 a Tara). Ale to jsou pouze moje dohady, protože dotyčné osoby se mi zřejmě neozvou – je snadnější nepodloženě a nedopátratelně pomlouvat, než se pod svůj názor podepsat. A bohužel u nás lidi věří raději pomluvám, než tomu, co sami vidí a slyší od přímých aktérů, nebo co si sami ověří.

Doufám, že vylíčením této anabáze nenabude nějaký zájemce o plemeno toho názoru, že jsou KAO nezvladatelné zlé bestie, jak je mnohdy lidé neznalí prezentují. Předně je třeba si uvědomit, že kavkazák je opravdu pes jednoho pána a jeho změnu nese velice těžce (pokud nejde z otřesných podmínek do lepšího, ale i tak může trvat přijetí nového majitele dospělému KAO více jak měsíc a nový majitel musí po tuto dobu počítat s tím, že nemůže psa do ničeho tlačit, nutit ho k čemukoliv proti jeho vůli, nedejbože ho bít – pak se mu opravdu může kavkazák stát nebezpečným). I když to bude možná někomu připadat divné, KAO nejde vychovat bičem, ale jen a pouze laskavým slovem. Ano, kavkazák se může jevit navenek jako morous nebo dokonce zlý pes - pro lidi cizí - pro domácí lidi je to však přítel z nejlepších a nejvěrnějších, který za ně nebude váhat položit život. Opravdu jsou jiní – jsou to pastevci, kteří nesnášejí dril, vhodný pro služební plemena, mají svou hlavu (a dokáží být pěkně paličatí) a člověk s tím musí počítat – kdyby měl pocit, že nesnese psa, který ho na slovo neposlechne, nebo mu vadí, že povel není provedený ihned a naprosto přesně – ten z kavkazáka určitě nadšený nebude. To samé, pokud nový majitel čeká, že se mu bude pes vnucovat, podlézat mu, snažit se mu zavděčit – toto nemá kavkazák zapotřebí a pokud takové chování od svého psa očekáváte, pak si nepořizujte pastevce. Z donucení neudělá nic (ani to, co zná a umí), vše co dělá, dělá z lásky k pánovi. Pokud mu jeho lidé zkusí porozumět, pochopí jeho nádhernou duši a nechají ho proniknout do svého srdce, nebudou si už život bez kavkazáka umět představit.

Na úplný závěr bych chtěla poděkovat za pomoc s hledáním nového pána pro Tara těmto lidem: Veronice Švejdové (ch.st. From Bear Valley), Evě Červené (ch.st. Lištička) a navíc i za mimořádnou trpělivost i Lídě Švecové (ch.st. LAJDN) a Janě Smržové (ch.st. Šejtanova smečka) a zejména panu domácímu, kterému tímto děkuji za to, že ač by ho to naprosto nemuselo zajímat, si bez řečí a připomínek vzal dvakrát půl dne volna, sedl do auta a jel se mnou zachraňovat „mého“ psa.