Petra Vajcová Porod, aneb jak si to pořádně užít 12.4.2007

V pátek, 6.4. ráno, když jsem si myslela, že ještě půjdu do práce, to začalo. Mišulka nechtěla vstávat z pelechu. Když už jsem jí přemluvila, tak se vrhla do jedné z rozkopaných nor a začala usilovně pracovat. No co, řekla jsem si, vzala vodítko a vytáhla ji na "venčící" procházku. Chodíme navolno, ale Mišule místo obvyklého vyběhnutí na cestu postávala jak zařezaná. Když jsem ušla asi 20 metrů, stoupla si přede mě a že se dál nepůjde. Ještě jsem to zkusila, ale všechno marné. Od domu se nehne. Tak jsem nahlásila dovolenou a čekala co bude. Mišule se vítězoslavně uvelebila na pelechu a začala chrápat. Co ona dovede, to člověk nepochopí. To, že jsem se těch 10 dní, kdy jsem s ní spala v chlívě (garáži), moc nevyspala, nebudu ani vysvětlovat. No co, řekla jsem si, nebudu přeci poslouchat ten kravál a půjdu něco dělat. Za chvíli Mišule šup ven a do nory, pak do druhé, zkontrolovat třetí a zase na pelech. Po 4 hodinách jsem si řekla, že by se mohla vyvenčit. To byl ovšem omyl, nechtěla nic, jenom ležet a funět. Abych nezdržovala, to dělala až do 22,45 (s přestávkami na vrčení na Batira, kterého zajímalo, proč nejde ven a co tam vlastně dělá). Ve 22,45 (to už jsem u ní předstírala spánek - v plné polní) praskla voda. Tak jsem znovu zkontrolovala nachystané věci a čekám, že začne tlačit. A ono nic. Funění, to ano, ale většinou chrápání. 23,15 volám veterinářce. Prý jestli se chce projít, že by to prokrvilo orgány a pomohlo začít porod. No projít se nikdo nechtěl, tak jsem ji připla na vodítko a to pochopila, že se jde ven. Vyčůrala se, vykákla a zase zalezla a chrněla. Stahy žádné, naprostý klid a nezájem o nějaký porod. Ale prý je to normální, tak jsem v klidu. 23,30 volám znovu. Stahy? No asi byly 3. Ne počkat, další, takže 4. Tak jestli to začalo, tak počkáme půl hodiny, jestli ne, musím jí dostat do auta a přivézt. 23,45 chrní tak urputně, že si myslím, že to hraje. Znovu volám, že aktivita nulová. Takže do auta, když obě hned vyrazíme, budeme v ordinaci stejně. No jo, ale ona nechce z pelechu. A jízdu autem nesnáší, navíc v tomhle stavu. Přemlouvám, nadávám, beru jako optimista koš na štěnda. Miška kupodivu během 7 minut v autě. Vyrážíme v 23,55. Máme nový rekord Záskalí - ordinace (a to jsme míjeli policii) - 15 minut. Dokonce jsme předběhli veterinářku. Nejdřív sono, jestli náhodou není někde nějaké mimčo šprajclé. Není nic vidět, tak oholit nohu a oxitocin do žíly. Miška je docela naštvaná, že jsem ji zbudila, narvala do auta a navíc tohle. No nic. Máme pro sebe celou čekárnu, takže pohodlíčko. Na necelé 3 minutky, než byla Mišule donucena spásným medikamentem začít tlačit. Bylo mi jí chudery líto, ty výkřiky byly jak lidské. Ale naštěstí to byla chvilička a na světě byl první kluk (tmavý). Nádherný, silný, hned jak se nadechl, začal vřeštět a drápat se ke struku. Tak jsme ho napřed zvážili (měl 750 g) a chtěli se přesunout na cestu domů, abychom zbytek odrodili tak, jak to bylo plánované. Ale ouha, tři zatlačení a byla na světě holčička (700 g, tmavě rezavá). No co, když porodíme v autě, tak to prý nevadí. Naštěstí to Mišule vydržela až domů, celou cestu přez mříž sledovala, jestli mám u sebe její děti. Hned po příjezdu běžela do pelíšku (s nosem u koše se štěňaty) a jen co se uvelebila byla na světě další holčička (650 g, světle žíhaná+bílá) a vzápětí kluk (650 g, světle žíhaný). A delší dobu nic, už to vypadalo jako konečná, tak jsem se došla osprchovat, převléct do pyžámka a šup k Mišuli do spacáku. Nechala jsem svítit a těsně před usnutím jsem hozeným očkem zaregistrovala další stah. Vylezla jsem fofrem z teplíčka a to už byl na světě další klučina (670 g, tmavě rezavý). A zase nic, klídek, mimča pila, Mišule se vzorně starala a nakonec všichni usnuli. Tak jsem zalezla do pelechu taky (mohlo být tak šest hodin ráno). Nevím v kolik jsem se probudila, ale hned jsem volala Lídě, abych jí řekla tu novinu, že máme tři kluky a dvě holky. A taky našim. Mrňata vrněla u Mišky u cecíků, tak jsem vylezla ze spacáku a koukám, těch válečků je tam nějak víc. Tmavá holčička (asi 600 g). Mišule splnila maximální povolený počet, který jsem jí prozradila, že bych snesla. Tak jsem se převlékla, naskládala to nadělení do košíku, vzala Mišuli a jeli jsme na kontrolu. Vše bylo v pořádku, takže když jsme přijeli zpátky domů uklidila jsem ten chaos z nočního řádění, spočítala pro jistotu ještě štěnda a šla se konečně pořádně vyspat.